Na Dymník

 26. prosince 2021

Po obědě jsme s částí členů rodiny vyrazili na okružní procházku městem a na Dymník. Původní rozhodnutí jet  do Mikulášovic a jít na rozhlednu Tanečnice nebo jet vlakem na Jedlovou a vyrazit směr rozhledna a hrad Tolštejn byla nakonec zamítnuta, protože vnučky neměly dostatečné oblečení do mrazu a tak nakonec zůstalo jen u procházky na Dymník kolem přehrady U spínačky. Měla jsem sice v batohu teplý čaj, ale cestou ho nikdo pít nechtěl. I tak byly holky zmrzlé a rády si po návratu daly teplý čaj u nás doma. 

Jasné ráno a před námi byl slunečný den.

Ze všech komínů nemusí jít kouř, ale páry z odvětrání plynových kotlů.

Vánoční procházka

 25. prosince 2021

Na Štědrý večer začalo sněžit a do rána napadl sníh, tak že jsme se probudili do bílého rána. Po snídani jsme se se synem Pavlem vydali na procházku k rybníkům, kam už se chtěl delší čas podívat. Pocukrovaná krajina nás bavila a tak jsme oba fotili.

Z křoví vyběhly dvě srnky

Jeden slunečný den

Po dlouhé době slunečné ráno. Jen že ráno jsem pořídila jen pár fotek z okna. Museli jsme jít na nákupy a tak jsem se ven do přírody dostala až kolem oběda.

Na jedné straně východ slunce a na druhé... Modrý měsíc. To jsem viděla poprvé.

Na toulky do přírody jsem se dostala kolem poledne a  jen na hodinku a tak jsem prošla svoji známou trasu a pospíchala zase domů.

Sluníčko je i v poledne nízko. Svítí jako lucerna. V mrazu ani jeho teplo není znát.

Po delší době jsou vidět Lužické hory., které se dlouho schovávaly v mlze.

Z křoví mě pozorují čtyři srnky.

Panorama Lužických hor.

Moje procházka končí...

Coblův Betlém

 Když se při návštěvě Rumburka zeptáte na Betlém, tak se vás místní znalci zeptají, který Betlém chcete vidět. Jeden krásný a poměrně velký, je vystaven v kostele sv. Vavřince další jsou vystavené v Rumburském muzeu a pak je jeden, pro který se vžil název Coblův Betlém, je totiž pojmenován podle jeho autora. 

Je jím můj spolužák Jiří Cobl.

Betlém je osvícený a pohyblivý.

Betlém zobrazuje město Rumburk a jeho okolí.

Večerní Rumburk

Tentokrát jsem rozhodla přidat pár fotografií z páteční večerní procházky naším městem. Fotila jsem z ruky a navíc byla docela "vlezlá" zima a tak jsou některé fotky horší kvality.

Ráno v loukách

 10. prosince 2021

Do rána nám napadl sníh. Naštěstí tentokrát nemáme službu a tak jsem si ráno užívala procházkou do luk i když byla obloha zatažená. Přesto občas mezírkou mezi mraky prosvítalo sluníčko.

Obloha jako oheň

 8. prosince 2021

Ranní východ slunce jsem tentokrát fotila z okna bytu. Vyrazit do luk jsem dnes neměla čas.

Házmburk

 Vzhledem k tomu, že jsem si omylem původní blog zrušila, tak mi zmizely i starší příspěvky z výletů.  Dnes prohlížím staré fotografie a rozhodla jsem se, že se k těm starým fotografiím vrátím.

Podrobnosti o historii i stavbě hradu najdete na mém druhém blogu: https://duchjara1.blogspot.com/2021/12/hazmburk.html

Házmburk

 

Vznik hradu je opředen tajemstvím. Podle Dalimilovy kroniky si zde první sídlo vybudoval jakýsi Léva a se svou družinou odtud ovládal okolní krajinu. Václav Hájek z Libočan ve své kronice naopak uvádí, že roku 754 bratři Kalhoj a Veslav z Košťálova postavili na svahu kopce dům pevný jako hrad a nazvali ho Klopaj. Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách

vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. tato strohá část bez oken a ozdobných prvků naznačuje čistě vojenský význam sídla, které tehdy snad ani nemělo sloužit jako příbytek šlechtice. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka.

Tehdy se původní název hradu Klapý změnil na Házmburk a to podle jména tohoto šlechtice (německy zajíc = der Hase). Zajíc byl majitelem i dalších sídel i vysokým hodnostářem: byl mistrem královské komory a nejvyšším číšníkem. Nově získaný hrad nechal rozšířit o hradbu a brány, Černou věž a další budovy. Házmburk tak zabral celou zalesněnou plochu vrchu a získal konečný půdorys. V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Jeho strategický význam zesilovala skutečnost, že Zajícové v té době drželi Libochovice a Budyni a jejich panství svou polohou přetínalo přirozenou spojnici mezi kališnickými městy. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Házmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Házmburk nikdy nedobyli. Přibližně v té době vzniklo na jižním svahu kopce městečko Podhradí, které tvořilo ekonomické zázemí pro hradní posádku. Zaniklo však po opuštění hradu a zůstala po něm pouze hradba s dvěma věžemi.

Jedna z nich je zajímavě umístěna na konci opevnění, které se kvůli excentrické poloze věže vychyluje ze svého směru. Funkce věže dosud nebyla objasněna, ví se jen, že v její blízkosti stával kostelík sv. Mikuláše, který zřejmě nahrazoval neexistující hradní kapli.

Ve 2. polovině 15. století byl majitelem Zbyňkův bratranec Jan, přední člen Zelenohorské jednoty, který stál na straně uherského krále Matyáše Korvína. Ten ho za odměnu učinil českým kancléřem. Jeho vnuk si jako sídlo vybral pohodlnější Budyni, a tak neobydlený Házmburk i s podhradním městečkem začal pustnout.

Cesta ke hradu stoupá po severním svahu kopce až ke zbytkům první brány a dále pokračuje k další východní části. V místě dolního hradu se otáčí kolem oválné 25 metrů vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. 

Přístupová cesta vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou Bílou věží. Své jméno získala podle světlého pískovce použitého k vybudování její horní části. 

Bílá věž

Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů. To ukazuje na nejméně tři etapy stavby, přičemž v nejmladší, horní části, mohla být původně dřevěná. Je to pravděpodobné, protože jinak by věž nepřesahovala okolní hradbu. Věž dosahuje výšky 26 m a určitě stojí za to vystoupat až na její vrchol, odkud se nabízí nádherný výhled na České Středohoří.

V bahně...

 4. prosince 2021

Po obědě jsem se vydala na pravidelnou procházku do přírody.  Na blogu fotografií jsem se zmínila o autu, zapadlém v mokřadní louce, ve kterém seděl mladík s dívkou, který se ptal, zda nevím o nějakém traktoristovi, který by je z bahenní pasti  mokřadní louky, vyprostil. Jen že o nikom takovém momentálně nevím a tak jsem se snažila komunikovat s městskou policií s tím, že uvězněnému páru v bahně nějak pomůžou. Přijel  strážník, který zjistil, že pár nemá u sebe žádné osobní doklady a co víc, že nemají ani doklady k automobilu.

Mladík tvrdil, že má doklady u kamaráda  a že si auto teprve bude kupovat. Strážník je tedy naložil do svého auta a odvezl na služebnu, kde asi řešili co dál...Dnes odpoledne jsem šla stejnou cestou na procházku a s podivem jsem zjistila, že auto uvězněné v bahenní pasti, tam stále stojí. 

SPZ jsem raději vymazala.

Takto zapadlé auto do bahna bude problém vyprostit. Vede tudy jen polní cesta, kterou lze projít když je opravdu velké sucho, jinak  se většinou toto místo obchází. Rákosí po obou stranách cesty upozorňuje, že se jedná o mokřad.

Cestou jsem potkala dva mladíky, kteří se šli na auto podívat.

 Jeden z nich byl řidič, který  s dívkou v autě byl. 

Jen že sami se z toho maléru a bez pomoci traktoru  asi těžko dostanou...

Při dalším pohledu z louky už zase bylo auto opuštěné.

Východ slunce

3. prosince 2021

Po mnoha sychravých dnech jsme se konečně dočkali rána s oblohou bez mraků. To bylo znamení, že si mám pospíšit s hygienou a vyrazit do luk a počkat na východ slunce. Škoda, že nemáme sníh. To by bylo zcela jiné focení.