27. listopad 2024 - první část zájezdu
Na jednodenní zájezd do Saského Švýcarska jsem se přihlásila díky kamarádce Jitce. Cílem cesty byl turistický most ve skalách zvaný Basteibrücke. Byla jsem tu před lety se synem a s vnučkami v parném létě, ale to byl most plný lidí. Je to jedna z nejnavštěvovanějších památek Saského Švýcarska.
Autobus nám zaparkoval v městečku Lohmen a my jsme se vydali pěšky do skal.
Napadl nám sníh a pokud máte umístěná krmítka někde před okny, jistě pozorujete ten "cvrkot" u nich. Jsme ve třetím podlaží a krmítko máme na parapetu. Výhodou pro ptáčky je, že to mají od stromů ke krmítku jen kousek a střídá se nám tu plno druhů. Tyto druhy už k nám přilétají celkem pravidelně. Na krmítko dávám směs slunečnice a semen pro zpěvné ptactvo, přidávám kousek jablka, které uvítají kosáci, mají tam lojový válec s oříšky a denně čistou vodu.
Sýkora koňadra - těch je letos opravdu velké hejno a přilétá jich nejvíc. Někdy máme pocit, že se cestou ke krmítku srazí...ale vždy to nějak "vyberou"...
18. listopadu.
Napadl nám první sníh. Fotografie jsem pořídila ráno cestou na nákup a mobilem. Odpoledne už většina sněhu roztála. To jsem šla na procházku do luk, kdy už byla krajina beze sněhu. Odpolední fotografie mám ještě ve fotoaparátu a přidám je na blog někdy příště.
9. listopadu 2024
Cílem našeho výletu byl pramen řeky Mandavy, protékající naším městem.
Mandava pramení ve výšce 521 m n. m. západně od Starých Křečan, severně od Vlčí hory. Dál teče jihovýchodním směrem do Rumburka, kde poprvé opouští české území, aby se do Česka po protečení německou obcí Seifhennersdorf opět na české území vrátila. Dále protéká Varnsdorfem, kde se do ní vlévá hraniční Zlatý potok a podruhé opouští české území a stáčí se směrem na východ. Ke státní hranici ve Varnsdorfu má 21 km, z toho na českém území 16 km. Za státní hranicí protéká městem Großschönau navazujícím na český Varnsdorf. Tam se do Mandavy vlévá pod kopcem Hutberg její největší přítok - potok Lužnička, dlouhý 11,95 km. Po dalších 20 km toku na německém území, se vlévá do Lužické Nisy v Žitavě v nadmořské výšce 228 m n. m.
11. listopadu 2024
Sychravé počasí vystřídalo slunečné dny, ochladilo se a přišel i první podzimní mrazík. Některé květinky to na záhonku před domem ještě nevzdávají a kvetou, některé mají ještě poupata...
7. listopadu 2024
Navštívila jsem v muzeu zajímavou přednášku: České enklávy v Horní Lužici.
Bylo to velice zajímavé a poutavé vyprávění z historie našeho výběžku, o tom jak veliké bylo "Rumburské a Tolštejnské panství", které zasahovalo do mnoha míst dnešního Saska, kde žili katolíci, evangelíci a protestanté se on. Kraj, kde se sice mluvilo německy, ale patřil ke Království koruny české.
Po přednášce jsem se vracela domů už večerním městem a neodolala jsem a fotila aspoň mobilem.
5. listopadu 2024
Ráno jsem se vydala na procházku do luk s očekáváním zajímavého východu slunce s červenou oblohou. To se však nekonalo, ale i tak bylo velice zajímavé světlo pro pořízení podzimních fotografií. Foukal sice studený vítr, ale i tak jsem si focení užívala. Než jsem došla do luk, tak sluníčko vyšlo.
Krmelec už je pro srnky připravený, plný sena.
Dnešní zamračený den mě ven moc nelákal a tak jsem pozorovala a fotila ptáčky za okny bytu.
Moji pozornost upoutal zvláštní prudký pohyb na jednom ze smrků před okny. Při větším soustředění mi radostí poskočilo moje fotografické srdce. Přiletěl se posilnit drobounký ptáček - šoupálek dlouhoprstý. Narozdíl od šoupálka krátkoprstého má krásně bílé bříško a já jsem konečně měla možnost si jej nafotit i když při jeho prudkých pohybech a poskakování bylo těch fotek hodně rozmazaných a ani při použití rychlého sériového snímání, se nepovedlo všechny záběry nafotit ostré.
Přesto jsem jich pár, snad slušných, vybrala.
27. října 2024
Od rozhledny z Velkého Chlumu jsme pokračovali dál docela náročným terénem k pozůstatkům skalního hradu Vrabinec.
