Slunečný den

1. února 2021

Máme krásný slunečný den a to mě doma nic neudrží ani na řetězu. Ráno jsem byla u zubaře a po nákupech, pak rychle ohřát oběd, (vlastně jsem ohřála jen polévku, protože jsme měli bramborový salát a řízek od neděle), a šupky ven. Manželovi ranní cesta do města za mnou po těch zledovatělých  chodnících prý stačila a tak jsem nasadila "nesmeky" a vyrazila na procházku. 

Na Poustce jsem potkala známé a tak jsme se dali do hovoru a při mém focení a povídání jsme došli až na Hartu, vlastně téměř až na Valdek. I když byla cesta lesem náročná a vyčerpávající, stálo to za to. Probrali jsme všechno možné a všichni se cítili fajn, protože oni jsou také senioři, stále zavření doma jako my a bez kontaktů s rodinou. Jediné co je, jsou vycházky do přírody. Tak že jsme  vzájemně prožili příjemné odpoledne a ušli téměř 13 km, aniž bychom si na těch zasněžených uličkách a cestách uvědomovali jejich náročnost

Mokřadní louky. Po dvou suchých letech tu zase stojí voda.

Tady jsem přemýšlela, že ukončím okruh a půjdu domů. 

Ale potkala jsem známé a zastavili jsme.  Nabídli mi, ať  jdu s nimi, když se mi ještě domů moc nechce.. Neodolala jsem a vydala se s nimi na procházku dál...

Vlčí hora

Plochý kopec = Hrazený  (610 m) mezi  Šluknovem a Mikulášovicemi

Jedlová

U Racku  na živých plotech u chat, (už tu dost lidí bydlí trvale), 

 jsem nafotila pár mrazivých detailů. 

Zamrzlý rybník Racek

Za chatami mezi stromy jsem objevila koně. 

Na hrázi rybníka bylo vysazeno pět mladých dubů.

U stavidla i  u přepadu málokdy hladina zamrzne.

Tento strom se mi moc líbí. Sledujeme na ČT3  dokumentární seriál

 "Paměť stromů" 

s Luďkem Munzarem a hned jsem si vzpomněla na jeho slova, 

která zní na konci každého dílu:

"Pamatujte: Stromy se na nás dívají."

Tůň

Nádherná alej u cesty před vilou Coppens

Tady  před rokem 1989 stával pionýrský tábor podniku Somet Teplice.

V létě tu ještě stály zdi bývalých budov a místo bylo zarostlé náletovými dřevinami.  Teď tu stojí kontejner, v lese bagr a zdi jsou zbourané. 

Něco se tu asi bude dít...Tady jsou na obou stranách armatury.

 Zřejmě tu bude brána a cesta do lesa k cyklostezce uzavřená.

Základy původních budov i chatek byly zachovány. 

Pokračovali jsme dál...

Mokřady v lese...

Přírodní sněhulák

Šla jsem trochu napřed. Známí zůstali vzadu. 

 V batohu jsem měla žaludy a trochu zrní, které jsem chtěla  původně vysypat u vodárny, protože tam bývá veverka a chodí tam srnky.

Dám to tedy do krmelce, který by měl být kousek odtud.

Vysypala jsem zrní a žaludy ze sáčku ke krmelci do korýtka a kochala se 

pohledem k Jiříkovu.

V pozadí na kopci je Kottmarsdorf. To už je v Německu.

Neměla jsem čas přehazovat objektiv,

 protože známí mě došli a čekali na mě na cestě.

Hluboké koleje po těžařích...Vzpomínáme na pana Koštáka,

 který byl dlouholetým 

lesníkem a jako by jeho duch tu procházel s námi. 

Jsme blízko Harty. Lesy tady by po poslední těžbě ani nepoznal.

Říkali jsme si, jak dlouho asi odolá tato nádherná část lesa...

Koukla jsem do mobilu, abychom věděli, ve kterých místech asi jsme.

Nastal čas se otočit a pomalu se vrátit zpět.

Ze západu se začaly přibližovat mraky.

Uklidila jsem foťák do batohu a přidali jsme do kroku. 

Vlevo vzadu byl po dlouhé době vidět Ještěd, vpravo Luž.

Lužické hory.

Došli jsme k jejich domku a tam jsme se rozloučili. Bylo to super odpoledne.

Já jsem cítila v nohou těch 13 odpoledních kilometrů a ještě musím připočítat ty čtyři ranní. Tak že tento den mi to vydalo celkem na 17 km. 

********

Dnes jsem  možná nepřidávala moc zajímavé fotografie,

 ale je to příroda a pro mě svůj význam mají i když vás možná budou nudit.

Přeji vám příjemné únorové dny.