Za východem slunce

Ráno je podle mne nejkrásnější částí dne. Příroda se probouzí, všechno voní a tak se občas ráda vydám do luk pozorovat východ slunce. Ještě není horko a venku je příjemně.

Děčín - Růžová zahrada

 Pokračování z 18. května 2026.

        Růžová, kdysi Lóžová, zahrada byla založena na konci 17. století během velké barokní přestavby děčínského zámku za hraběte Maxmiliána Thuna.
Původně byl její prostor vyzdoben množstvím soch, kanálky s tekoucí vodou a fontánami. Velká část této výzdoby byla bohužel zničena na počátku 19. století během opevňování zámku v rámci tehdy probíhajících napoleonských válek. V následujících desetiletích zahrada víceméně přežívala ve stínu velkorysých podniků na Jižních zahradách, které tehdy ke slávě a rozkvětu přivedl zahradník Franz Josst st. Sláva Lóžové zahrádky se znovu povznesla až roku 1881, kdy zde Franz Josst ml. zřídil věhlasné rosárium.
Podobně jako na Jižních zahradách se podařilo spojit dva důležité komponenty – zájem majitele a jeho ochotu investovat s vysokou odborností zahradníka. Děčínské rosárium se díky tomu brzy stalo proslulým po celé monarchii. Podle zprávy vlastivědce F. Fockeho mělo v zahradě růst až 2000 druhů růží. Tento údaj zřejmě vznikl nedorozuměním, neboť Josst nepěstoval růže jen v někdejší Lóžové zahrádce, ale také na jižních terasách a především v areálu dnes zaniklého hospodářského dvora Gomplitz. Podle plánu z roku 1887 přímo v Růžové zahradě kvetlo celkem 87 druhů růží, mezi nimi například i jedna pojmenovaná pro hraběti Fridrichu Thunovi. Stejně jako v případě jižních teras pohasla největší sláva děčínského rosária po smrtí zahradníka Franze Jossta ml. roku 1905.
S pěstováním růží na zámku se nicméně nepřestalo a to dokonce ani po jeho prodeji. Dvě třetiny výsadby si sice odvezli Thunové, nicméně zbylou část vojáci udržovali ještě během 2. světové války. Po roce 1945 ovšem veškerá péče o zámecký areál končí. Fotografie z poválečného období zachycují zahradu zarostlou plevelem a neudržovanou. Až na přelomu 50. a 60. let inicioval její obnovu a zpřístupnění architekt Studničný. Nešlo však o jednoduchý a přímočarý proces, nýbrž o snahu přímo sysifovskou. Obnova se několikrát zadrhla a již dosažený pokrok přišel vniveč. Nakonec se ji přece jen podařilo zrealizovat a Studničného úpravy určují vzhled zahrady dodnes.
V listopadu 2025 byla dokončena kompletní rekonstrukce Růžové zahrady, která jí navrátila podobu inspirovanou barokním obdobím. Nově zde bylo vysazeno na 700 růží, z toho 16 historických odrůd, dále 600 cibulovin a 1 700 trvalek. Součástí obnovy byla také rekonstrukce sala terreny včetně vnitřní freskové výzdoby. Zahrada je obohacena o více vodních prvků a fontán, které umocňují její jedinečnou atmosféru. Vstup je možný přes platební terminál po zakoupení vstupenky na pokladně zámku. Veřejnosti se Růžová zahrada otevřela s prvním jarním dnem, tedy 21.3. 2026.

Z Dlouhé jízdy zmizela deseticentimetrová vrstva asfaltu, která tu zůstala po poabytu vojsk sovětské armády. Opět je tu nová dlažba.

Na pár hodin Děčíně.

 18. května 2026

Výlet č.  3

Původní cesta k lékaři se nakonec dala počítat jako docela hezký výlet.

Děčín mám na tomto blogu již mnohokrát ještě z dob, kdy manžel cestoval se mnou. Tentokrát jsem jela sama a snažila si to užívat jak se jen dalo. 

Zámecký rybník

Ploskovice

 Výlet č. 2. 

10. května 2026

Tentokrát jsem se vydala s přáteli na výlet do Ploskovic, kde je malebný zámek.

Zámek Ploskovice nechala vystavět jako letní rezidenci velkovévodkyně Anna Marie Toskánská v 1. čtvrtině 18. století. V polovině 19. století se zámek stal soukromou rezidencí císaře Ferdinanda V. Habsburského.Při této příležitosti byl zámek zvýšen o patro a celkově upraven. Na úpravě zámku pro císaře se velkou měrou podílel jeden z nejlepších malířů a dekoratérů 19. století Josef Navrátil.

Pustý zámek

 Výlet č. 1. 

1. května 2026.

Poslední dobou moc často na výlety nejezdím, ale pokud to přece jen vyjde, tak se s přáteli na nějaký výlet vydám. Beru samozřejmě ohledy na manželův momentální zdravotní stav a pokud se necítí dobře, tak raději nikam nejedu. Na prvomájový výlet jsme jeli vlakem do Horní Kamenice a vydali se na malý asi tříhodinový výšlap na skalní útvar s pozůstatky zříceniny hradu Pustý zámek.

---

Pohled do historie hradu:

Pustý zámek je strmý skalní ostroh, ležící v údolí říčky Kamenice u České Kamenice. Erozí řeky tu vznikla asi 50 m vysoká skalní stěna, která byla částečně odlámaná při stavbě silnice do Mlýnů v 19. století. Tvoří ji mohutné znělcové sloupce, jejichž délka dosahuje 25 m a tloušťka až 1,85 m. 

Na skalním ostrohu se dochovaly sporé zříceniny hradu Fredevaldu, který zřejmě postavili Michalovicové před koncem 13. století k ochraně obchodní stezky směřující údolím říčky Kamenice do Žitavy. Hrad také sloužil ke správě východní části scharfensteinského panství, jehož sídelní hrad Ostrý byl odtud značně vzdálený.

První historická zmínka ale pochází až z roku 1406, kdy už hrad patřil Hynkovi Berkovi z Dubé a jeho hejtmanem byl Zikmund ze Slibovic. Po roce 1410 hrad s okolím připadl Janu Berkovi a Kamenicko se tak na krátký čas oddělilo od Scharfensteinu jako samostatné panství.

V roce 1428 Jindřich Berka prodal panství Zikmundovi z Vartenberka, který je i se sousedním Scharfensteinem připojil k děčínskému panství. Hrad Fredevald s několika okolními vesnicemi se přitom zřejmě stal samostatným statkem, na němž od roku 1429 sídlil Mikeš Pancíř ze Smojna a teprve ve čtyřicátých letech 15. století jej Vartenberkové získali zpět a připojili ke kamenickému panství. Protože však Zikmund se svými syny Janem a Jindřichem a s Mikešem Pancířem podnikali loupežné nájezdy do Lužice, zhořelečtí roku 1440 hrad dobyli a zničili. Brzy potom byl opuštěný Fredevald nahrazen Kamenickým hradem, nově vybudovaným na Zámeckém vrchu nad Českou Kamenicí.

 Česká Kamenice, část Horní Kamenice.

Krásy jarní přírody.

Máme tu sice chladné, ale už jarní dny. Na záhonku před domem mi to krásně kvete a květů si užívám i při procházkách v přírodě. 

Kvetou hyacinty

Ptáčkové

Zase jednou nabídnu pohledy do ptačího světa. Fotím ptáčky často a ráda.

 Jen v přírodě je to složitější než při pohledech z oken. Každé ráno nás problouzí svým nádherným zpěvem. Někomu to vadí, ale já mám ten jejich zpěv moc ráda.

Pěnkava obecná - sameček. 

Poslední březnové.

31. března a poslední březnová procházka...

Čas je to, čeho se mi poslední dobou nedostává a ani jsem se pořádně nedostala k počítači. Nahlížela jsem sice na vaše blogy na mobilu a občas okomentovala,

 ale to není ono. Když se cítím naprosto vyčerpaně, vydávám se na krátké procházky do luk, abych načerpala energii, abych mohla dál fungovat, jak je potřeba.

Občas vykukuji z oken bytu a sem tam pořídím nějaké fotografie.

Zrovna toto je z posledního dne měsíce března, kdy na Pěnkavčím vrchu sněžilo a byla námraza. Pohled z okna nám dokazoval, že zima ještě neřekla poslední slovo.

Procházky k rybníkům

24. března 2026

Tento den se vyvedlo počasí a na procházku jsem vyrazila ráno a na další ještě odpoledne..

Moje ranní toulky.

 3. března 2026. 

Ranní krajina s námrazou