16 září, 2026

Zřícenina hrádku Hřídelík

 15. září 2026.

     Po dlouhé době jsem se odvážila jet na výlet s tím, že manžela budu pravidelně informovat a kontrolovat, zda je v pořádku. Také on už viděl, že potřebuji po náročných dnech trochu "vypnout" a sám mi doporučil, že teď, když je mu trochu lépe, tak ať vyrazím s přáteli na nějaký výlet. 

     Domluva byla celkem rychlá a s Jitkou a Maruškou jsme vyrazily směr Blíževedly u České Lípy na zříceninu hrádku Hřídelík. Je tam sice známější zřícenina hradu Ronov, ale k němu je velice náročný výstup, podobný jako je na zříceninu hradu Ralsko. 

    O zřícenině hrádku Hřídelík jsem vůbec neměla ani tušení a tak jsem byla ráda, že poznám zajímavé místo.

Trochu historie:

     Skalní hrad Hřídelík stával na jižním okraji obce Blíževedly. Poprvé se připomíná 
 v r. 1292 jako majetek pražského biskupství. V tomto roce byly Blíževedly povýšeny králem Václavem II. na městečko. Ke správě této oblasti byl určen purkrabí, který bydlel na hradě Hřídelíku, doloženém poprvé v r. 1334 za biskupa Jana IV. z Dražic a tehdy byl jeho purkrabím Martin z Hřídelíka...
      Hrad stál na pískovcovém skalním sloupu, podle něhož obdržel i jméno Hřídelík. O tom, že byl Hřídelík centrem tehdejšího biskupského statku, svědčí i soupisy papežských desátků z let 1352–1369, kdy se dokonce ztotožňuje s městečkem Blíževedly. Brzy však svůj význam jako správní a hospodářské centrum ztratil. V r. 1375 koupil totiž pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi od Hanuše z Dubé hrad a panství Hrádek u Úštěku a vytvořil tak souvislý pás arcibiskupského majetku od Roudnice nad Labem přes panství Hrádek až k Hřídelíku a Blíževedlům. Procházela tudy i důležitá cesta na sever do Lužice. Novým správním centrem celého tohoto území se stal modernější, větší a v centru území ležící hrad Hřídelík. Od té doby hrad pomalu upadal a poslední zmínka o něm je z r. 1395, kdy se měl stát sídlem dominikánského kláštera, zatímco do této doby byl používán jako vězení pro kněze odsouzené církevním soudem pražské arcidiecéze. Za husitských válek byl Hřídelík zřejmě pobořen a mizí z dějin. Jen josefínský katastr a místní jméno Starý hrad dosvědčují, že prý tu stával starý loupežnický hrad, který je nyní zcela zarostlý. Jeho zříceniny však patřily od r. 1647 k biskupskému panství Stvolínky.
      Někdy ve 30. letech 19. století dal postavit litoměřický biskup Augustin Hille ve zříceninách malý letohrádek z cihel, který však nepřečkal polovinu 19. století. Od té doby je Hřídelík trvale opuštěn. Ze zbytků původního zdiva Hřídelíku a vyobrazení F. A. Hebera z r. 1844 je možno si učinit představu o jeho přibližném vzhledu. Byl postaven na malé vyvýšenince mezi dvěma pískovcovým skalami, z nichž na menší skále stála jednoduchá bašta, po níž dnes nezbylo nic. Celý hrad byl obklopen příkopem. Na hlavní skále, „Hřídelíku“, byly postaveny hradby, které jsou dnes zachovány do výše asi půl metru, s výjimkou míst, kde bylo nutno vyplnit rozsedliny skalního útvaru. Tam jsou dodnes zachovány části hradební zdi až do výše 6 m. Na hrad se vstupovalo z předhradí, kde stávaly zřejmě hospodářské budovy a větrný mlýn, připomínaný již v arcibiskupském urbáři z doby okolo r. 1390. Vnitřní příkop, přes nějž vedl padací most, odděloval ještě toto předhradí od vlastního opevnění hradu. Vstupovalo se tam zřejmě jen po dřevěné konstrukci. Nahoře stál čtyřhranný jednopatrový palác obklopený hradbami. Proti němu na druhé straně stával letohrádek, jehož zbytky se rovněž ještě zachovaly..

04 září, 2026

Květy pro radost

Před naším bytovým domem mám záhon s květinami o který už dlouhé roky pečuji. Letos mi dělá opravdu radost. 
 

29 srpna, 2026

Pozdravy všem.

 Vážení přátelé.

     Srdečně vás všechny zdravím. Vím, delší čas jsem se na blogy nedostala, ale v zimě si určitě vše vynahradím a všechny vaše příspěvky od června si určitě pročtu. Nějak se teď nemůžu dostat k počítači. Léto je v plném proudu, ale já už bohužel moc cestovat nemůžu kvůli manželovu zdravotnímu omezení. Navíc je práce i kolem našeho bytového domu a přece jen s přibývajícími "křížky na zádech" jde vše najednou pomaleji. Byla jsem jen jednou zařídit si pár nutných věcí v Děčíně. Na fotky snad také dojde. Mám je sice už stažené do počítače, ale ještě jsem je neprohlížela. Tak snad příště. Přeji vám krásné poslední prázdninové dny a snad se brzy ozvu...

Luňák červený - foceno z okna bytu. 

12 srpna, 2026

Zatmění Slunce


12.srpna 2026, autorem fotografie je syn Pavel.  Já jsem nesehnala potřebný filtr.  

 

24 července, 2026

Výběr z louky

Do přírody chodím ráda hlavně brzy ráno a fotím vše, co mě zajímá. Tentokrát dávám výběr detailů, které se mi povedlo pořídit.
Okáč bojínkový

22 července, 2026

Ptáčkové a ježci

Na plotě před domem mám krmítko pro ptáky. Letos je podle mého pozorování  málo hmyzu hlavně kvůli dlouhému suchu. Na loukách byla semena trav drobná nebo se některá nevyvinula vůbec a trávy sice odkvetly, ale semeníky byly prázdné.  Dokonce bylo zjištěno, že některé druhy ptáků jako jsou například sýkory, vyhazovaly svá vajíčka z hnízd z obav, že mláďata neuživí.  Tak že letošní léto přikrmuji ptáčky stále a na krmítku  je pořád plno.
Tady jsou mláďata vrabců polních.

18 července, 2026

Ranní procházka s východem slunce.

Ráno je podle mne nejkrásnější částí dne. Příroda se probouzí, všechno voní a tak se ráda vydávám na procházky do luk, pozorovat východ slunce a hlavně načerpat tolik potřebnou sílu na další náročné dny, které mě čekají.  

01 června, 2026

Děčín - Růžová zahrada

 Pokračování z 18. května 2026.

        Růžová, kdysi Lóžová, zahrada byla založena na konci 17. století během velké barokní přestavby děčínského zámku za hraběte Maxmiliána Thuna.
Původně byl její prostor vyzdoben množstvím soch, kanálky s tekoucí vodou a fontánami. Velká část této výzdoby byla bohužel zničena na počátku 19. století během opevňování zámku v rámci tehdy probíhajících napoleonských válek. V následujících desetiletích zahrada víceméně přežívala ve stínu velkorysých podniků na Jižních zahradách, které tehdy ke slávě a rozkvětu přivedl zahradník Franz Josst st. Sláva Lóžové zahrádky se znovu povznesla až roku 1881, kdy zde Franz Josst ml. zřídil věhlasné rosárium.
Podobně jako na Jižních zahradách se podařilo spojit dva důležité komponenty – zájem majitele a jeho ochotu investovat s vysokou odborností zahradníka. Děčínské rosárium se díky tomu brzy stalo proslulým po celé monarchii. Podle zprávy vlastivědce F. Fockeho mělo v zahradě růst až 2000 druhů růží. Tento údaj zřejmě vznikl nedorozuměním, neboť Josst nepěstoval růže jen v někdejší Lóžové zahrádce, ale také na jižních terasách a především v areálu dnes zaniklého hospodářského dvora Gomplitz. Podle plánu z roku 1887 přímo v Růžové zahradě kvetlo celkem 87 druhů růží, mezi nimi například i jedna pojmenovaná pro hraběti Fridrichu Thunovi. Stejně jako v případě jižních teras pohasla největší sláva děčínského rosária po smrtí zahradníka Franze Jossta ml. roku 1905.
S pěstováním růží na zámku se nicméně nepřestalo a to dokonce ani po jeho prodeji. Dvě třetiny výsadby si sice odvezli Thunové, nicméně zbylou část vojáci udržovali ještě během 2. světové války. Po roce 1945 ovšem veškerá péče o zámecký areál končí. Fotografie z poválečného období zachycují zahradu zarostlou plevelem a neudržovanou. Až na přelomu 50. a 60. let inicioval její obnovu a zpřístupnění architekt Studničný. Nešlo však o jednoduchý a přímočarý proces, nýbrž o snahu přímo sysifovskou. Obnova se několikrát zadrhla a již dosažený pokrok přišel vniveč. Nakonec se ji přece jen podařilo zrealizovat a Studničného úpravy určují vzhled zahrady dodnes.
V listopadu 2025 byla dokončena kompletní rekonstrukce Růžové zahrady, která jí navrátila podobu inspirovanou barokním obdobím. Nově zde bylo vysazeno na 700 růží, z toho 16 historických odrůd, dále 600 cibulovin a 1 700 trvalek. Součástí obnovy byla také rekonstrukce sala terreny včetně vnitřní freskové výzdoby. Zahrada je obohacena o více vodních prvků a fontán, které umocňují její jedinečnou atmosféru. Vstup je možný přes platební terminál po zakoupení vstupenky na pokladně zámku. Veřejnosti se Růžová zahrada otevřela s prvním jarním dnem, tedy 21.3. 2026.
Z Dlouhé jízdy zmizela deseticentimetrová vrstva asfaltu, která tu zůstala po poabytu vojsk sovětské armády. Opět je tu nová dlažba.

30 května, 2026

Na pár hodin Děčíně.

 18. května 2026

Výlet č.  3

Původní cesta k lékaři se nakonec dala počítat jako docela hezký výlet.
Děčín mám na tomto blogu již mnohokrát ještě z dob, kdy manžel cestoval se mnou. Tentokrát jsem jela sama a snažila si to užívat jak se jen dalo. 
Zámecký rybník

28 května, 2026

Ploskovice

 Výlet č. 2. 

10. května 2026

Tentokrát jsem se vydala s přáteli na výlet do Ploskovic, kde je malebný zámek.
Zámek Ploskovice nechala vystavět jako letní rezidenci velkovévodkyně Anna Marie Toskánská v 1. čtvrtině 18. století. V polovině 19. století se zámek stal soukromou rezidencí císaře Ferdinanda V. Habsburského.Při této příležitosti byl zámek zvýšen o patro a celkově upraven. Na úpravě zámku pro císaře se velkou měrou podílel jeden z nejlepších malířů a dekoratérů 19. století Josef Navrátil.