Tak trochu jiný pohled na České nizozemí (malé "n" je správně). Pohled očima člověka, který tu žije a vnímá především přírodu a snaží se tolerovat tvory, kteří ji obývají, lidi v to počítaje.
No, a protože strašidla byla zpupnými lidmi odsunuta do pohádek a označena za výmysl, protože většina knih o nich je zesměšňuje, rozhodl jsem se, že to napravím a připravím seriózní pojednání o fenoménu ryze středoevropském s přesahem do některých východních slovanských zemí.
Nechci zdržovat, je to na dlouho, ale všimněte si, že třeba angličtina vůbec slovo strašidlo nezná, to jsou samá monstra, duchové, přízraky, přeludy. Takový vodník, bludička nebo dokonce hejkal, to je prostě kryptofauna obývající jen naše kraje.
Některá strašidla jsou dokonce úplně česká, jinde se nevyskytující – třeba hodný čert. A tak se s vámi tu a tam podělím o pokrok ve svém bádání. Pojďme začít něčím méně známým… třeba KVERXY. Kverxové jsou pramenní skřítci. Rodí se ze studánek. Obývají území od Žitavy, Grosschönau a Seifhennersdorfu přes Varnsdorf a Rumburk až ke Šluknovu.
Kverxové se oblékají do hábitů s kapucemi, které jsou utkané z mlhy. Pokud chtějí, jejich tělo, nebo jeho část, se v mlze rozplyne a oni jsou lidským okem neviditelní. Vyfotografovat kverxe se nepodaří často, mně se to ale povedlo především díky tomu, že na bukovém kmeni odpočívající kverx nepovažoval za nutné zneviditelnit se celý, a tak zůstaly dobře viditelné jeho nohy a část hlavy. Kverxové jsou velcí chodci. Na to, jak malí jsou, nachodí za den i desítky kilometrů. Jejich podsadité nohy s obrovskými nehty je k tomu přímo předurčují. Pokud se ale mají přesouvat na ještě větší vzdálenosti, jezdí na vozících tažených lasičkami. Na nich také často odvážejí svůj lup. Troufají si totiž – zvláště o sychravých a mlžných dnech – na samoty i do vesnic, kde kradou lidem potraviny, především chleba, který milují. S jedinou výjimkou – nesnášejí kmín, ten jim působí nesnesitelné bolesti. Proto se také v Českém nizozemí začal kmín do chleba přidávat. Dokážou být i nečekaně štědří, protože dobře vědí o pokladech ukrytých za celá staletí ve skalách, lesích a především u potůčků a studánek. Většinou neškodí, ale mají-li popudlivou náladu, je možné je zahnat zvonkem. Kovové zvonění kverxy přivádí do hlubokého smutku a melancholie, takže před ním prchají. V dobách dřívějších je k šílenství přiváděly kostelní zvony, jejich vyzvánění přečkávali ponořeni co nejhlouběji pod vodou. Dnes už vyzvání málokterý kostel, a tak se kverxům daří rok od roku lépe a jejich počet ve zdejších lesích stoupá.
Článek je převzatý ze stránek facebooku.
Autorem je pan Rostislav Křivánek,
který mi dal laskavé svolení k uložení článku na můj blog.
