12 května, 2021

Luž, Sirný pramen a ledová jeskyně na Suchém vrchu

Výlet č. 3

8. května 2021 

Tentokrát jsem se dostala na výlet se synem Pavlem a vnučkou Andrejkou. Vím, že cesta nahoru na Luž není jednoduchá.  Cesta z Horní Světlé je chvíli mírně do kopce, ale pak dojde na kamenitou cestu a pak výstup nahoru. 

Frontu u výdejového okénka tvořili převážně němečtí turisté i přesto, že jsou hranice zavřené. Jen že rozhledna na Luži leží na německé straně a je přístupná  všem  bez omezení.
Luž (794 m n. m.) je nejvyšší horou Lužických hor, tak hurá nahoru...







Rozhlednu tvoří moderní stavba. Někteří lidé ji zkritizovali, 
že vypadá jako navigační věž na letišti,
 ale mně osobně se líbí. Kombinace nerezu se žulovými deskami je zajímavá.
 Svůj účel splňuje a pár schodů tu vystoupá i ten, kdo
má problémy s výstupem na věže s průhledným kovovým schodištěm. 
Je tady i dost místa k odpočinku a posezení.

Škoda, že není lepší dohlednost.
 Ale i tak je vidět zleva Ortel, uprostřed špičatá   hora Klíč, 
v pozadí kopce Českého Středohoří.
Před námi druhá nejvyšší hora Lužických hor Ptačí vrch( 793 m n.m.), za ním vpravo vykukuje Jedlová 
Úplně v pozadí se rýsuje Bezděz.
V dálce  vlevo se rýsuje Rumburk, dole uprostřed je Varnsdorf, 
vedle Grosschönau.

V pozadí vpravo je polská elektrárna u Bogatynie a důl Turów

Pohled k Jizerským horám, uprostřed rozhledna na Hvozdu a v pozadí Ještěd.

Přemýšleli jsme, jak se na sousední skálu dostat. 
Ta leží na českém území, ( uprostřed je opět vidět bílý hraniční kámen), 
ale cestičku tam, jsme nenašli. Ještě že teď už hranice nemusíme tak hlídat...

Kdysi dávno na české straně stávala chata, 
ale léta tu bylo hraniční pásmo,  ploty, vše střežené vojáky pohraniční stráže.
Z chaty zbyla  jen část zdí,  kamenů a pár schodů.


Luž je rozpůlena státní hranicí, rozhledna stojí na německé straně.
Hraniční kameny vedou středem hory.








Sestoupili jsme zpět k chatě Luž.


Po sestupu z Luže dolů  jsme jeli na parkoviště ke Svatému Janu, 
abychom se podívali na Sirný pramen.
Svatý Jan
Lesní potok vede k Sirnému prameni




Parkoviště  u Svatého Jana  je téměř nepoužitelné.
 Parkovat se dalo jen na okrajích cesty. 
My jsme dál pokračovali od Sirného pramene nahoru na Suchý kopec
 k ledové jeskyni. Cestou jsme míjeli několik  betonových bunkrů  -  řopíků,
které sice byly vybudovány na obranu naší země, ale nikdy nesplnily svůj účel. 

Také tady kdysi nádherné lesy jsou zničené kůrovcovou těžbou...




Míjeli jsme další řopík.



Pája a Ája už jsou skoro nahoře a ja se plazím do kopce za nimi...výstup byl fakt náročný.
Připadala jsem si jak kamzík, jen síly pomalu docházely
 ale já jsem to nevzdala, jen jsem častěji odpočívala.
  Zdaleka jsem netušila, že si budu ve svých téměř sedmdesáti letech na výletě připadat jako stará lesni koza a v polovině prudkého skalnatého srázu
  budu funět jako přetopený kotel.

Uf...došplhala jsem nahoru...

Ledová jeskyně. Přírodní památka Naděje.
 Kdysi prý se led odtud odvážel na ledování piva a potravin. 
Mám pocit, že jako dítě jsem tu byla kdysi se školou na výletě. 
To ještě byla jeskyně přístupná a dolů dovnitř se scházelo po dřevěném žebříku. 
Při pohledu dolů, se mi vše vybavilo ve vzpomínkách. 
Jen je to tak 60 let zpátky.
Bývalé schody už jsou dávno rozpadlé.
Ledu na kraji už moc není, ale je to útočiště pro netopýry
 a ti jsou určitě schovaní někde vzadu.




Tady kdysi bývaly kamenné schody. Sníh, voda a tlející listí pomalu schody rozebraly na jednotlivé kameny.
Na fotce se to nezdá, ale je to na výstup opravdu náročný kopec.




Prý se tu dají pozorovat čolci hlavně kolem lesních bystřin.. 
Žádného jsme neviděli a tak nám Ája jednoho  namalovala na lesní cestu...





Výlet se mi moc líbil. Ušli jsme asi 10,5 km, vystoupali 
přes  600 výškových metrů a i když jsem se cítila docela unavená, 
moc jsem si to užila.