Neděle ráno a při pohledu z okna mě zaujala mlha a žlutě zbarvená obloha. Rychle jsem se šla obléknout a vyrazila nahoru do luk. Jen že to už ta barevnost zmizela, ale přesto jsem si focení krajiny v mlze docela užívala.
Když se konečně ukáže sluníčko, je to pro mě jako svátek. Pozoruji oblohu z oken bytu a těším se, až budu moci vyrazit na procházku do přírody.
Takový pohled z okna na modrou oblohu láká k procházce i když se na druhé straně honí černé mraky.
Přešla jsem přes hranice do obce Seifhennersdorf.
Šli jsme tuto trasu s manželem před dvěma roky, ale v létě a už jsem přesnou cestu zapomněla a tak jsem se vydala po modré turistické značce, později pokračovala po žluté až do Rumburku.
Po návštěvě výstavy jsem se vydala na autobus.
Jenže ten už odjížděl a tak jsem zavolala manželovi, zda něco nutně nepotřebuje a místo půlhodinového čekání, jsem se rozhodla jít domů pěšky. To už jsem psala v předchozím příspěvku. Cestou od knihovny jsem míjela tento bezejmenný rybník.
Pátek 2. února 2024
a já jsem se konečně rozhodla vydat do knihovny v sousedním Varnsdorfu, podívat se na výstavu fotografií ze soutěže FOTOROK 2024. O výstavě se zmiňuji na mém druhém blogu zde: https://duchjara1.blogspot.com/2024/02/fotorok-2024.html. Díky manželovu stabilizovanému zdravotnímu stavu, se již můžu vzdálit z domova na delší dobu než jen na dvě hodiny a samozřejmě jsem toho využila a vzdálila se na téměř čtyři a půl hodiny, protože jsem se z Varnsdorfu domů rozhodla (samozřejmě po telefonické domluvě s manželem zda něco nutně nepotřebuje), vyrazit do Rumburku pěšky, abych také nachodila svoje kilometry do plánované měsíční "stovky".
Do Varnsdorfu jsem jela autobusem a vystoupila na náměstí E. Beneše.
