Pokračování z 18. května 2026.
Růžová, kdysi Lóžová, zahrada byla založena na konci 17. století během velké barokní přestavby děčínského zámku za hraběte Maxmiliána Thuna.
Původně byl její prostor vyzdoben množstvím soch, kanálky s tekoucí vodou a fontánami. Velká část této výzdoby byla bohužel zničena na počátku 19. století během opevňování zámku v rámci tehdy probíhajících napoleonských válek. V následujících desetiletích zahrada víceméně přežívala ve stínu velkorysých podniků na Jižních zahradách, které tehdy ke slávě a rozkvětu přivedl zahradník Franz Josst st. Sláva Lóžové zahrádky se znovu povznesla až roku 1881, kdy zde Franz Josst ml. zřídil věhlasné rosárium.
Podobně jako na Jižních zahradách se podařilo spojit dva důležité komponenty – zájem majitele a jeho ochotu investovat s vysokou odborností zahradníka. Děčínské rosárium se díky tomu brzy stalo proslulým po celé monarchii. Podle zprávy vlastivědce F. Fockeho mělo v zahradě růst až 2000 druhů růží. Tento údaj zřejmě vznikl nedorozuměním, neboť Josst nepěstoval růže jen v někdejší Lóžové zahrádce, ale také na jižních terasách a především v areálu dnes zaniklého hospodářského dvora Gomplitz. Podle plánu z roku 1887 přímo v Růžové zahradě kvetlo celkem 87 druhů růží, mezi nimi například i jedna pojmenovaná pro hraběti Fridrichu Thunovi. Stejně jako v případě jižních teras pohasla největší sláva děčínského rosária po smrtí zahradníka Franze Jossta ml. roku 1905.
S pěstováním růží na zámku se nicméně nepřestalo a to dokonce ani po jeho prodeji. Dvě třetiny výsadby si sice odvezli Thunové, nicméně zbylou část vojáci udržovali ještě během 2. světové války. Po roce 1945 ovšem veškerá péče o zámecký areál končí. Fotografie z poválečného období zachycují zahradu zarostlou plevelem a neudržovanou. Až na přelomu 50. a 60. let inicioval její obnovu a zpřístupnění architekt Studničný. Nešlo však o jednoduchý a přímočarý proces, nýbrž o snahu přímo sysifovskou. Obnova se několikrát zadrhla a již dosažený pokrok přišel vniveč. Nakonec se ji přece jen podařilo zrealizovat a Studničného úpravy určují vzhled zahrady dodnes.
V listopadu 2025 byla dokončena kompletní rekonstrukce Růžové zahrady, která jí navrátila podobu inspirovanou barokním obdobím. Nově zde bylo vysazeno na 700 růží, z toho 16 historických odrůd, dále 600 cibulovin a 1 700 trvalek. Součástí obnovy byla také rekonstrukce sala terreny včetně vnitřní freskové výzdoby. Zahrada je obohacena o více vodních prvků a fontán, které umocňují její jedinečnou atmosféru. Vstup je možný přes platební terminál po zakoupení vstupenky na pokladně zámku. Veřejnosti se Růžová zahrada otevřela s prvním jarním dnem, tedy 21.3. 2026.
Původně byl její prostor vyzdoben množstvím soch, kanálky s tekoucí vodou a fontánami. Velká část této výzdoby byla bohužel zničena na počátku 19. století během opevňování zámku v rámci tehdy probíhajících napoleonských válek. V následujících desetiletích zahrada víceméně přežívala ve stínu velkorysých podniků na Jižních zahradách, které tehdy ke slávě a rozkvětu přivedl zahradník Franz Josst st. Sláva Lóžové zahrádky se znovu povznesla až roku 1881, kdy zde Franz Josst ml. zřídil věhlasné rosárium.
Podobně jako na Jižních zahradách se podařilo spojit dva důležité komponenty – zájem majitele a jeho ochotu investovat s vysokou odborností zahradníka. Děčínské rosárium se díky tomu brzy stalo proslulým po celé monarchii. Podle zprávy vlastivědce F. Fockeho mělo v zahradě růst až 2000 druhů růží. Tento údaj zřejmě vznikl nedorozuměním, neboť Josst nepěstoval růže jen v někdejší Lóžové zahrádce, ale také na jižních terasách a především v areálu dnes zaniklého hospodářského dvora Gomplitz. Podle plánu z roku 1887 přímo v Růžové zahradě kvetlo celkem 87 druhů růží, mezi nimi například i jedna pojmenovaná pro hraběti Fridrichu Thunovi. Stejně jako v případě jižních teras pohasla největší sláva děčínského rosária po smrtí zahradníka Franze Jossta ml. roku 1905.
S pěstováním růží na zámku se nicméně nepřestalo a to dokonce ani po jeho prodeji. Dvě třetiny výsadby si sice odvezli Thunové, nicméně zbylou část vojáci udržovali ještě během 2. světové války. Po roce 1945 ovšem veškerá péče o zámecký areál končí. Fotografie z poválečného období zachycují zahradu zarostlou plevelem a neudržovanou. Až na přelomu 50. a 60. let inicioval její obnovu a zpřístupnění architekt Studničný. Nešlo však o jednoduchý a přímočarý proces, nýbrž o snahu přímo sysifovskou. Obnova se několikrát zadrhla a již dosažený pokrok přišel vniveč. Nakonec se ji přece jen podařilo zrealizovat a Studničného úpravy určují vzhled zahrady dodnes.
V listopadu 2025 byla dokončena kompletní rekonstrukce Růžové zahrady, která jí navrátila podobu inspirovanou barokním obdobím. Nově zde bylo vysazeno na 700 růží, z toho 16 historických odrůd, dále 600 cibulovin a 1 700 trvalek. Součástí obnovy byla také rekonstrukce sala terreny včetně vnitřní freskové výzdoby. Zahrada je obohacena o více vodních prvků a fontán, které umocňují její jedinečnou atmosféru. Vstup je možný přes platební terminál po zakoupení vstupenky na pokladně zámku. Veřejnosti se Růžová zahrada otevřela s prvním jarním dnem, tedy 21.3. 2026.
Z Dlouhé jízdy zmizela deseticentimetrová vrstva asfaltu, která tu zůstala po poabytu vojsk sovětské armády. Opět je tu nová dlažba.
