30. prosince 2024,
...a moje poslední procházka do luk v roce 2024.
Ráno při pohledu z okna, vypadala obloha zajímavě a tak jsem se rychle umyla, ustrojila, sbalila foták a rukavice, které mám uzpůsobené pro focení v mrazu a vyrazila jsem nahoru do luk, abych stihla námrazu na keřích, stromech a trávě dřív, než ji rozpustí sluneční paprsky.
Na louce mě pozorovaly dvě srnky.
Po vánočním hodování je potřeba trochu "provětrat kostru" a tak vyrážím na procházky mými známými místy. Vím, že už z mého blogu spousta čtenářů tato místa téměř důvěrně zná, ale já si tam při různém denním čase vždy najdu něco pozitivního a krásného.
Příroda je pro mě balzámem na všechny neduhy. Mám ráda ten klid, proměny během roku při střídání ročních období, ale i zajímavé světlo na focení v určitý denní čas. Potkávám své kamarádky s pejsky, ale také srnky, kterým jsem už teď při mrazivých dnech donesla pod břízu pár mrkví a prodavačka v obchodě mi nechala za malý peníz pár oschlých jablek, která by už stejně neprodala, tak že toto odnáším na louku srnkám, které mezi spásáním již pomrzlé trávy a sena, rády uvítají trochu zeleniny a pár jablek. Sousedka jim nosí do krmelce do žlábku oves, žaludy a kaštany. Vodu najdou srnky hned vedle krmelce. Protéká tu potok, který po většinu zimy nezamrzá.
A tak se pojďte se mnou ještě v tomto roce kochat přírodou, která nás vždy dokáže překvapit.
29. prosinec 2024
Ráno se nad Lužickými horami válí mlha. Tam je určitě nádherně. Hned bych se tam vydala...Nejdříve tedy dva pohledy na hory z oken bytu.
Krásné odpoledne, ale od západu se obloha začínala zatahovat. Volný odpolední čas jsem tedy využila a rychle se vydala na procházku (spíše úprk), k rybníkům. Jaro je plném proudu, všechno kvete, někde už odkvétá...Kvetlo téměř všechno najednou, protože přišly doslova letní teploty, jen později rozkvetly jabloně a střemchy, ale na polovinu dubna vše kvete opravdu brzy.
Sasanka hajní
V Děčíně ještě nezačala turistická sezona, zámecké zahrady jsou zavřené. Letos nebude přístupná ani Dlouhá jízda a Růžová zahrada kvůli probíhajících velkým opravám, kdy se vzhled Růžové zahrady má vrátit do úplně původního stavu včetně rozmístění růží.
Více najdete zde:
https://duchjara1.blogspot.com/2024/03/rekonstrukce-ruzove-zahrady-u-zamku-v.html
Vyšlápla jsem si ten pořádný kopec a dorazila k zoolgické zahradě. Jen že tam se nahrnuly asi dvě třídy německých dětí a já jsem toužila po klidu, to abych zklidnila své rozčarování z nevydařeného jednání. Vzdala jsem to a šla lesíkem k zámečku Nebíčko, odkud jsou hezké a uklidňující výhledy na Labe a zámek. Byl tam klid, protože zatím ani Ferraty nejsou v provozu.
8. března 2024
Po delším čase jsem si vyrazila na samostaný výlet a to do sousedního Šluknova.
V plánu jsem měla návštěvu a prohlídku zámku i když jsem tam už byla několikrát a pokud to stihnu, tak se podívám na opravenou Křížovou cestu v Království. Vlak k nám odtud jezdí každé dvě hodiny a autobus po hodině a tak jsem doufala, že se stačím brzy vrátit domů.
21. února 2024...
...slunečné odpoledne. Postarala jsem se o manžela a připravila vše co potřebuje a mohla jsem na dvě až tři hodiny vyrazit ven na procházku.
Přešla jsem přes hranice do obce Seifhennersdorf.
Šli jsme tuto trasu s manželem před dvěma roky, ale v létě a už jsem přesnou cestu zapomněla a tak jsem se vydala po modré turistické značce, později pokračovala po žluté až do Rumburku.
Po návštěvě výstavy jsem se vydala na autobus.
Jenže ten už odjížděl a tak jsem zavolala manželovi, zda něco nutně nepotřebuje a místo půlhodinového čekání, jsem se rozhodla jít domů pěšky. To už jsem psala v předchozím příspěvku. Cestou od knihovny jsem míjela tento bezejmenný rybník.
Pátek 2. února 2024
a já jsem se konečně rozhodla vydat do knihovny v sousedním Varnsdorfu, podívat se na výstavu fotografií ze soutěže FOTOROK 2024. O výstavě se zmiňuji na mém druhém blogu zde: https://duchjara1.blogspot.com/2024/02/fotorok-2024.html. Díky manželovu stabilizovanému zdravotnímu stavu, se již můžu vzdálit z domova na delší dobu než jen na dvě hodiny a samozřejmě jsem toho využila a vzdálila se na téměř čtyři a půl hodiny, protože jsem se z Varnsdorfu domů rozhodla (samozřejmě po telefonické domluvě s manželem zda něco nutně nepotřebuje), vyrazit do Rumburku pěšky, abych také nachodila svoje kilometry do plánované měsíční "stovky".
Do Varnsdorfu jsem jela autobusem a vystoupila na náměstí E. Beneše.
