Strážný vrch...

 19. února 2026

     Bylo příjemné odpoledne a já jsem se vydala na procházku, tentokrát na Strážný vrch (442 m). Je to druhý nejvyšší kopec v okolí města. Na vrcholu stojí kostelík Stětí Svatého Jana Křtitele a Křížová cesta. Základní kámen ke kostelu byl položen v roce 1722 kněžnou z Liechtensteinu. V roce 1725 byl kostel vysvěcen.Před tímto kostelem tu ale stávala menší dřevěná kaplička na místě, která měla připomínat bratrovraždu. Tuto kapličku nechal postavit obchodník Friedman v r.1642, když dva bratři vzplanuli nešťastnou láskou k jeho dceří.  Ke konci 19. století vznikla v okolí kostela Křížová cesta se 14. Zastaveními uspořádanými do tvaru podkovy. Poutní místo bylo využíváno do roku 1945.

Kostelík měl dost bohatou historii. V souvislosti s josefínskými reformami byl v r.1787 odsvěcen a prodán významnému rumburskému obchodníkovi F.Salomonovi. Kostel byl přestavěn na větrný mlýn. Mlýn však příliš nevydělával a tak p jej později jeho syn přeměnil  na hostinec. Až teprve r.1845 byla stavba vrácena původnímu účelu. V r.1900 byla vybudována Křížová cesta ve výklenkových kapličkách, které byly postaveny ve tvaru podkovy okolo kostelíka a tím vzniklo i krásné výletní místo. Tato Křížová cesta je jednou z nejmladších Křížových cest na severu Čech - ve šluknovském výběžku.

Po 2.světové válce kostelík zase pár let neplnil svoji původní funkci, neboť jej využívala Pohraniční stráž jako hlídkovou strážní věž, protože  město Rumburk se  nachází poblíž hranic.

Teprve v r.1957, kdy kostel již vlastnila římskokatolická farnost Rumburk, si jej pronajala na 99 let pravoslavná církev.

Místo je to kouzelné, jsou odtud krásné výhledy na Lužické hory, na město Rumburk, na kopce Šluknovské pahorkatiny i k severu a k východu k Jiříkovu a do příhraničních obcí v Německu. 

V zimním období když napadl sníh jako je tomu letos, tak tu bývalo veselo. Na kopcích bylo plno lyžařů a sáňkařů. Myslela jsem si, že i tentokrát uslyším dětský smích a štěbetání, ale všechny strany kopce byly tiché, prázdné,  nikde ani živáčka. Už několik let je tu vybudován lyžařský vlek, asi zbytečně. Nikdo tu není.  Vzpomínám na dětství kdy tu ještě vlek nebyl a přesto tu bývalo hodně rušno. Chodily sem dopoledne děti ze školy sáňkovat a lyžovat o hodinách tělocviku, odpoledne sem chodily děti z celého  města a zvláště odpoledne tu bývalo živo. Teď se jezdí lyžovat do Alp, protože nějaký kopeček na okraji města  už nikoho nezajímá. Vím, dříve byla doba, kdy jsme byli chudší, nemohli jsme cestovat za sportováním až bůhvíkam, ale měli jsme k sobě blíž. Užívali jsme si to, co máme denně před očima a vážili si toho, že můžeme být s kamarády, se sousedy, s přáteli.  To mi dnes chybí ...Doba se změnila a opravdové přátelství se těžko vytvoří na sociálních sítích. Tam se totiž dá napsat cokoli.