Zima u nás na severu

 25. ledna 2021

Konečně přestalo sněžit a zase se alespoň na pár hodin ukázalo sluníčko. Po obědě jsem se rozhodla vyrazit někam na procházku a hlavně si " vyčistit" hlavu. Manželovi stačila ranní cesta za nákupem a odpoledne se mu už nikam nechtělo. Vyrazila jsem tady sama a kam? Na Dymník !

Mandava u zimního stadionu

Jen jsem se zastavila, začaly se slétat kačeny. Já s sebou ale nic nemám.

Zachránila to mladší paní, která měla  pro ně připravené pečivo.

Křižovatka k bazénu a nemocnici

Sukova ulice rozdělená Pstružným potokem

...Obzor..

Původně jsem měla namířeno nahoru po silnici, ale jezdí tu nahoru auta, tak jsem se rozhodla jít lesem a zkusím jít turistickou cestou, pokud bude aspoň trochu prošlapaná.

Pstružný potok

Turistická cestička je prošlápnutá. Jdu  tudy nahoru...

Je slyšet těžaře a slyším praskání padajícího stromu.  Je to smutný zvuk, že až bolí u srdce. O kousek dál mezi stromy jsem zahlédla harvestor. A cesta dál je nepřístupná. Musela jsem se tedy vrátit a jít kolem přehrady.

Tady jsem se potkala se sympatickým manželským párem. Přinesli sem tašku  krmení pro ptáčky. Chvíli jsem se tu s nimi zastavila a poděkovala jim za tu péči.

Poodstoupíme, já nasadím velký objektiv a společně ptáčky pozorujeme.

Nejčastěji přilétají sýkory úhelníčci a sýkory koňadry. Nafotila jsem tu i brhlíka lesního, sýkoru lužní, což byl můj první fotoúlovek tohoto druhu sýkorek a sýkoru parukářku.  Fotografie dám do dalšího samostatného příspěvku. Teď jen ochutnávku.

Sýkora parukářka

Brhlík lesní

Sýkora lužní. Je mnohem světlejší než sýkora babka a liší se i zpěvem.

Pstružný potok - odtok z přehrady.

Přehrada  Podhájí - nebo U spínačky

Pokračuji do lesa k Dymníku. Všechna posezení jsou opravená.

Za sebou slyším dusot. Přijížděly tři dívky na koních. Mám jejich svolení na focení...

Bohužel ve vyšlapané cestičce po nich zůstávají hluboké díry

a cesta se tak stává hůř schůdná.

Ledopád na skále pod rozhlednou

Chtěla jsem si jít nafotit Augustovu věž nahoře, ale rozrytá cesta od divočáků mě zastavila

Přejít tento úsek nahoru bylo nad moje síly i když to na fotografii na první pohled tak nevypadá, díry jsou hodně hluboké.

Až ke kamenům se nedostanu. Tady končí vyšlapaná cestička a dál je jen vyjetá stopa pro běžkaře. Nechci jim ji zničit a tak se otáčím a jdu zpět.

Moje fotoprocházka končí. Zazvonil mi telefon a dozvídám se, že přišel syn na návštěvu. 

Foťák ukládám do fotobatohu a  přidávám do kroku.

Procházka byla super. Dnes mi to dalo 9,4 km docela náročným terénem.

Krásné  zimní dny přeji.

Hřensko - Stará plynárna.

Toto místo bych moc ráda navštívila.

Naše kroky víkendového tipu na výlet povedou do nedaleké hraniční obce Hřensko. Nejen, že se může pyšnit rekordem nejníže položené obce (115 metrů nad mořem) v České republice, ale je také vstupní branou do Národního parku České Švýcarsko, nejmladšímu národnímu parku v ČR založeného teprve v roce 2000.

Samotná obec Hřensko stojí za vidění, obzvláště nyní, kdy je liduprázdné a v tomto období zde nenajdete ani „cirkusové“ stánky vietnamských obchodníků. Tichou procházkou lze vstřebat atmosféru obce nacházející se v hlubokém skalním kaňonu a na soutoku říčky Kamenice s Labem. Nyní v zimě se tam sice můžete cítit trochu osaměle, ale na druhou stranu zde naleznete klid a uslyšíte víceméně jen šum říčky Kamenice. Když se zastavíte a podíváte se do vody, můžete vidět v sytě zelených travinách mezi kameny prohánějící se pstruhy nebo když budete mít štěstí i malé lososy.

Kromě pěkně vyhlížejících rekonstruovaných hotelů v tradičním stylu tu však lze najít i jednu architektonickou raritu.

Dům na první pohled vidět není, je trochu zastrčený mimo obytnou zónu, ale od hlavní silnice je vzdálený jen cca 50 až 100 metrů.

Představím všemi obdivovaný objekt Staré plynárny umístěný v úzké skalní rokli na levém břehu říčky Kamenice zhruba uprostřed obce Hřensko. Hned jak jej spatříte, můžete získat dojem, že se nacházíte mezi dokonalými filmovými kulisami.

Kamenný dům byl postaven na toku potoka roku 1905 německými dělníky. Původně se jednalo o plynárnu na acetylenový plyn, která zásobovala svítiplynem dvanáct nedalekých obytných domů. Budova plynárny byla postavena mimo ostatní obydlí záměrně na bezpečně zvoleném místě, a to v poměrně úzké skalní rokli. V případě náhlého výbuchu by tak nebyly ohroženy životy ani domy místních obyvatel. Ke svému účelu Stará plynárna sloužila přibližně dvacet let. Dnes zde najdete pension a restauraci s vytříbenou kuchyní nebo zde lze najít v horkých letních měsících příjemné posezení v chládku u kávy. V restauraci je umístěna ještě jedna zajímavost, kterou byste si neměli nechat ujít. Prostor zdobí obrovské hodiny, jejichž ozubená kola jsou vidět a každou hodinu se postupně rozsvěcují a čtyřicet sekund se otáčí za zvuků mechaniky.

Autorem článku i fotografií je I. Rosenkrancová z muzea v Děčíně..